O nás

Stará vlast

Psal se rok 1432 a nový král Eldacar nastoupil po svém zesnulém otci na gondorský trůn. Některým cynikům vadila králova neznalost vlastního území, jelikož Eldacar strávil své dětství v severních zemích sousedících s královstvím. My jsme však jeho vládu vítali, byli plní nadějí a očekávání. Stejně jako po nástupu každého nového krále.

V roce 1436 už to byla minulost. Eldacar přiváděl do země další a další Seveřany. Dosazoval je do úřadů, nahrazoval jimi rodilé Gondorské. Krev Nůmenoru se začala vytrácet. Později začali mít Seveřané navrch, naši lidé jimi byli utlačováni. Král měl ty smradlavé koňáky raději než vlastní lidi. Nemohli jsme tohle snášet věčně. První protest vzešel z Belfalasu – tamější šlechta požadovala navrácení práv Gondořanům. Když petice nepřinesla úspěch, Dol Amroth pohrozil vzpourou, pokud se král nebude listinou zabývat.

Když ultimátum dané Belfalaskými vypršelo, lidé z jižních provincií povstali pod vedením velitele královského loďstva Castamira, který právě pobýval v našem rodném Pelargiru. Král Eldacar svolal vojsko severních provincií a vytáhl na povstalecký Pelargir. A v této chvíli, kdy jsme potřebovali pomoc, se k nám lidé z Belfalasu otočili zády. Belfalaští – ti, kteří lid Gondoru hájit začali – od něj první odpadli a přidali se se svou ozbrojenou mocí ke královskému vojsku. Nu což, severní provincie na nás vždy hleděly svrchu. Budeme bojovat sami. Svoji vlast přece Seveřanům nenecháme, nebo snad ano?!

Velitel Castamir shromáždil loďstvo z Umbaru a Pelargiru a vyplul s nimi proti proudu Anduiny k hlavnímu městu – Osgiliathu. Městská posádka byla dobře vycvičená (koneckonců to pořád byli Gondorští) a náhlý útok je nemohl zaskočit, ale účel to splnilo. Královská armáda se otočila a táhla zpět na pomoc Osgiliathu. Po druhém břehu na totéž místo táhla pozemní armáda Harandoru a Pelargiru.

Přišlo nevyhnutelné – vypukl bratrovražedný boj. Vojska Seveřanů a severních provincií proti provinciím jižním a královskému loďstvu. A nevyhnutelné toho dne přišlo znovu – vyhráli jsme. Navzdory nepřátelské převaze a téměř nepřekonatelnému zápachu Seveřanů jsme zvítězili!

Netřeba zdůrazňovat, že o vítězství se nejvíce zasloužili oddíly z Pelargiru, především 1. oddíl městské hotovosti našeho hejtmana Karla. Naši radost kazí jen skutečnost, že se tomu mizerovi Eldacarovi podařilo uprchnout, ale což. Vyhráli jsme, země se opět sjednotila a my jsme velitele Castamira prohlásili králem.

Následovala Castamirova korunovace, vyhnání Seveřanů a návrat ke starým pořádkům. Ovšem zadarmo to nebylo. Seveřané, ta cháska jedna úplatná, si v severních provinciích zatím našli nemalé množství přátel, a tak se nové reformy často musely prosazovat silou.

Uplynulo již devět let (psal se rok 1446), když se z exilu vrátil ten ničema Eldacar. Potají obcházel města a hrady naší krásné říše, zbabělec jeden! Burcoval lid proti našemu nejlaskavějšímu panu králi. Připomínal jim teror v prvních letech Castamirovy vlády (jako by to šlo tenkrát udělat jinak). A vůbec jim mazal med kolem huby a sliboval lepší zítřky.

V roce 1447 to vypuklo a opět se rozhořela občanská válka. Znovu proti spojeným Seveřanům a severním provinciím (včetně zrádců Belfalaských) stáli osamoceny jižní provincie. Nikdo jiný na obranu Jeho Veličenstva nevystoupil.

Tentokrát se situace nevyvíjela dobře. Nepřítel za značné početní převahy dobyl Osgiliath a my jsme prohráli velkou bitvu na brodech Erui, kde padl i náš milovaný Castamir. Nedá se nic dělat, bojujeme dál. Velení přebírá jeho nejstarší syn a my se stahujeme do Pelargiru.

Držíme se dobře, město je dobře opevněno a my svoje město bráníme ze všech sil. Díky naší námořní převaze nás nepřítel nedokázal obklíčit, a tak nám po východním břehu přicházejí další zásoby. Kvůli našemu vytrvalému odporu se zbabělec Eldacar usmyslel opustit zablácený stanový tábor, předal velení nad svojí armádou svému generálovi a sám odjel do suchého paláce v Minas Tirith. (Ten osgiliathtský ještě nestihli opravit, flákači. Upřímně tohle by se za Castamira nestalo.)

Příznivá situace se postupně začíná měnit v další výprask. Ze Šedých přístavů dorazila skupina těch špičatoušatých otrapů, kterým je dvě stě let života málo. Postavili severním zrádcům lodě a přes Anduinu se jim i přes naši snahu podařilo vystavět nový most. Obklíčení je teď téměř hotové, zbývá jenom jedna cesta po řece. Na jih. Do Umbaru. A jako by toho nebylo dost, tak se skupině nepřátel (ovšemže Eidan, smradlavé Seveřany a zrádce bychom odhalili hned) podařilo v noci dostat k našim lodím a většinu jich zapálit. Co jsme jenom těm Cvelfům udělali?

Naši zvědové se vrátili. Nepřítel na zítřek chystá velký útok a my už nemáme sílu ho odrazit. Lidé z Harandoru nás opustili, krátce poté, co nepřítel obsadil východní břeh, zbabělci. Opět, všechnu dřinu budou muset zastat vojáci z Pelargiru. Další problém je, že nemáme dost lodí, abychom mohli všechny evakuovat do Umbaru.

Padlo rozhodnutí. Castamirovi synové se svými družinami a umbarskými oddíly se stáhnou do Umbaru. Pelargirští zůstanou ve městě a svým odporem umožní zbytku uniknout. Už jsme to napůl očekávali. Tohle by se za Castamira stát nemohlo, ten si Pelargiru vážil. Přesto odhodlaní dostát své vojenské cti jsme obsadili hradby a čekali na nepřítele …

Útěk

Je rok 1449. Tlustý zadek zrádce Eldacara už necelé dva roky leští královské křeslo v Minas Tirith (Osgiliath pořád neopravili, troubové.). Náš 1. oddíl městské hotovosti se dokázal z rodného Pelargiru probít, tedy přesnější by bylo říct torzo 1. oddílu. Naši někdejší spolubojovníci z Harondoru se obrátili proti nám s vidinou odměny od uzurpátora Eldacara. Ale to bychom nebyli my, nejlepší vojáci Gondoru, abychom svojí kůži prodali lacino. Přesto by cesta do Umbaru vedla přes moc dlouhý úsek obsazený nepřítelem a na severu je Ithilien, který bojoval od počátku proti nám. Nedá se nic dělat, míříme do Mordoru. Není to zase tak vzrušující, jak to možná zní. Sauron už v Mordoru pár set let nesídlí a nyní ho obývají jen nepočetné a rozhádané tlupy skřetů skrývající se před gondorskými hlídkami. Nejtěžší bude překonat hory. A pak? Uvidíme.

První zaměstnavatel

Přijelo poselstvo z Haradu. Má tu drzost nabídnout nám práci pro toho jejich sultánského psa. I když, vlastně, proč ne? Už několik měsíců trčíme u jezera Nurnu, občas zaženeme přehnaně sebevědomou bandu skřetů a obděláváme zanedbaná Sauronova políčka. A to není práce pro vojáky. A teprve ne pro 1. oddíl městské hotovosti přístavu Pelargiru, nejlepší vojáky Gondoru! V naší vlasti pevně sedí na trůně Eldacar, a i v Umbaru teď jde všechno z kopce. Castamirovi synové odvrhli víru našich předků a začali uctívat Melkora, jak bychom se tam mohli vrátit? Inu tohle by se za Castamira stát nemohlo. Přijímáme nabídku těch barbarů a vydáváme se s nimi do nitra Haradu.

Sloužit haradskému sultánovi, bojovat po boku Jižanů… Ani nechci myslet na to, co by si o nás teď pomyslel nebožtík Castamir.

Sultán je starý a nechutně tlustý muž. Dolní polovinu obličeje má zakrytou závojem – asi aby nebylo vidět, jak je ohyzdný. Ani se nedivím, že se ho už několikrát jeho synové pokusili zavraždit. Ostatně proto jsme tady my. Sultán zřejmě nemá úplnou důvěru ve vatah č. 1, svoji palácovou stráž. Proto se rozhodl najmout jednotku elitních vojáků bez vazeb na zdejší lidi, věrných jen jemu samotnému (a jeho naditému měšci). Tedy nás.

Poražení vzbouřenci, uprchlíci, žoldáci… Ale jdi! Aspoň máme dostatek jídla, pití a času k návštěvám sultánova harému. Jo, a pořád jsme nejlepší vojáci Gondoru!

Dobrá nálada a nadšení z přebytku čehokoli nás přešla velice rychle. Proč? Protože jižanská politika je složitější než nůmenorská kanalizace. Aby se v ní balrog vyznal! Místní jsou podlézaví a zákeřní. Člověk, se kterým jste před chvíli žertovali a smáli se, vám může v příštím okamžiku podat otrávenou číši nebo vrazit dýku do zad. A ta korupce! Většina z nás vyrostla v přístavní čtvrti Pelargiru, ale s tou zdejší se to nedá srovnat. Místním musíme připadat jako naivní jehňátka. Ovšem zubatá jehňátka. Čím déle tu jsme, tím více máme chuť místním oplatit naší měnou. Železnou měnou.

Šance na splacení se naskytla za několik měsíců od počátku našeho působení v Haradu. Jednomu z jižanských kalifů (správců provincie) se začaly zajídat vysoké daně pro sultána (mimochodem asi nejvyšší ve Středozemi) a začal odvádět méně a méně. Toho si pozorní sultánovi výběrčí daní nemohli nevšimnout, a tak sultán poslal svého sedmého syna, aby vzpurnému kalifovi domluvil. Plán sultánovi nevyšel. Sedmý syn byl vzat jako rukojmí a amír vatahu č.16 poslaný vyřešit situaci si netroufal zaútočit, aby neohrozil život prince. Sultán, kterému se zřejmě začali naše společenské způsoby zajídat nás poslal, abychom ukázali, co dokážeme. Rozkaz je jasný. Vzpurného kalifu zajmout a popravit, doplatit z jeho pokladny částku chybějící na daních pro sultána, a především zachránit prince tak, aby mu nebyl zkřiven ani vlásek na jeho urozené hlavě. Čili úkol jako stvořený pro 1. oddíl městské hotovosti, nejlepší vojáky Gondoru! Za Harad a za Sultána!

Provinční sídlo kalifa Soroka bylo k nepoznání. Hradby byly strženy, domy srovnány se zemí a všude pach smrti. Zavěšené klece se svými vesměs mrtvými nedobrovolnými obyvateli a hlavy nabodané na kůlech se táhly od bývalé brány patnáct mil daleko, podél cesty směřující k hlavnímu městu. O něco dál na cestě byl vidět oblak prachu zvířený desítkami povozů a jejich ozbrojeným doprovodem. Bystrého člověka asi nepřekvapí, když na praporcích zahlédne látku rudé a bílé barvy. Bílá – nejlepší barva pro putování pouští a rudá – znak elitních haradských jednotek. Vidět nás teď nebožtík Castamir. Přesto máme pocit dokončené práce. Povozy jsou naloženy zlatem a ten tlouštík jedoucí na velbloudovi je princátko vysvobozené noc před útokem.

Projíždíme hlavní třídou sultánova sídelního města. Lidé se spěšně klidí z cesty a sklánějí hlavy. Až na občasné polohlasem zamumlané „kati ze západu“ nebo „sultánovi štvací psi“ jsou nepřirozeně tiší. Zvěst o událostech nás zjevně předešla. Nějak je to příjemnější než posměšky provázející náš první příchod sem. Ovšem sultán je vítězstvím nadšený a my, věčně hladoví burani ze západu, se dostáváme do jeho největší přízně. Jelikož jsme se chtěli od Haraďanů více odlišit (naše staré uniformy se dávno rozpadly), a aby Jižané nezapomněli, začali jsme nosit rudé kápě – cechovní znak katů v Gondoru. A s nimi vznikla i naše přezdívka provázející nás i v budoucnu.